Karíma Al-Mukhtarová jako konceptuální multimediální umělkyně si uvědomuje, že její práce jsou nejsilnější v místech, odkud lze podmanivě vyprávět. Jako příznačná tenká červená nit, doslova i symbolicky, se line její tvorbou touha zachytit zárodek tohoto vyprávění. Její umanutý důraz na tradiční řemeslo v době, kdy podobná řemesla vymírají, se snaží nenásilnou formou zpřítomnit čas, který je pro takové vyprávění nezbytný. V tomto zjevování křehkosti času připomíná slavnou Pénelopé, manželku Odyssea, která se do popředí příběhu dostává ve chvíli, kdy má svého manžela odvrhnout a vybrat si v jeho nepřítomnosti nového muže. Pénelopé svolí pod podmínkou, že se tak stane až ve chvíli, co dokončí rubáš pro Odysseova otce Láerta. Avšak co přes den utká, v noci rozpáře. Pénelopé svým nekonečným šitím krade čas. Stejně tak si jej krade i Karíma Al-Mukhtarová v rytmicky a tělesně zpřítomněné detailní práci, které však nechybí suverenita expresivního gesta, znepokojivě upřímného. Dominantou výstavy jsou její velkoformátové fotografie vlastních prošitých dlaní, do nichž jsou vepsány krátké vzkazy, čekající na rozpárání, stejně jako Laertův rubáš. V dialogu s cítícím tělem se nacházejí dominantní objekty skleněných tabulí se stovkami dírek, protkané barevnými nitěmi. Na jedné straně záznam miniaturních ran v dlani, na druhé straně neuvěřitelná křehkost průzračného skla.
 
Když byla Karíma vyzvána, aby doplnila jednoduché asociace, napsala: “Tělo je pro mě odraz, jméno je pro mě tradicí, objekt je pro mě forma, rána je pro mě uvědomění, sklo je pro mě upřímnost, nit je pro mě spojením, maska je pro mě vrstvou. A co je dlaň? To záleží na víře.” 
 
Tradice, forma, uvědomění, upřímnost, spojení a vrstvy, to je dokonalý arzenál k vyprávění křehkého příběhu o tom, kdo je Karíma Al-Mukhtarová.