Dílo Moniky Žákové se v posledních třech letech dostalo syntézou předchozí koncentrované tvorby do pozice autentické analytické abstrakce. Autorka citlivě pracuje s energií materiálu, jeho fyzickou podstatou a jemnou dynamikou proporce obrazového plánu. Zásadním elementem její práce je však světlo, které je jistým spolutvůrcem celku. Žáková světlo nechává vstupovat do díla a modelovat jej. Postupně tak funguje jako médium, které není jen pevnou součástí fyzické formy obrazu, ale také jeho obsahovou složkou, filozofickou matérií a určitým měřítkem.